Zpět na seznamJak to všechno začalo
Projekt Hunter Games se vyloupnul náhodně a ze zcela jednoduchého důvodu. Chtěli jsme se bavit. A ten původní motiv, ta myšlenka, že nechceme sedět doma na zadku, zůstává a stavíme na ní dál.
Celé to začalo zcela nevinně. Vrátili jsme se ze sjíždění vody a chtěli jsme se další víkend opět sejít a něco společně podniknout. Praha nám toho moc nenabídla. To nás však nezastavilo. Chtělo to něco akčního, zábavného, kde bychom potrápili naše mozkové závity a protáhli kostru. Tenkrát padl návrh na bojovku.
Jsem dítě vesnice. Dětské tábory mě zcela minuly. Celé prázdniny jsem vždy trávil u babičky na venkově. Tam jsme tohle nehráli. Nápad tedy vzbudil můj zájem a rozhodl jsem se, že se toho ujmu.
První hra se konala 30. srpna 2014. Obeslal jsem lidi, se kterými jsem byl na vodě, plus další a domluvili jsme si čas. Byl konec prázdnin. Celé se to hodilo.
Nebudu vás zahlcovat s průběhem hry. Akce se však vydařila natolik, že jsem po měsíci začal připravovat druhou.
A příprava to byla náročná. Nejdříve vymyslet příběh. Nejlépe nějaký mord, aby to bavilo, že? Pak se na papírky pro každý tým napsala část příběhu a úkol, který mají hráči plnit. Celé to šéfoval jeden člověk. Nebylo možné, aby na každém stanovišti někdo byl. Muselo se improvizovat.
Papírky s příběhy a úkoly byly vloženy do igelitových sáčků se zipem. Bylo třeba balíčky ochránit proti vlhkosti. Odolaly většinou všem povětrnostním vlivům. Jenže, jak už jsem poznamenal, nemohl jsem být všude. Na každém papíru tedy byly vypsány i nápovědy, přelepené izolepou s nanesenou bělící páskou. Nikdo tak nemohl nápovědu vidět, pouze v případě, že bílou pásku seškrábal. Jo, zní to dost šíleně, když si to teď zpětně vybavuji. Na konci hry každý tým odevzdal papírky a zkontrolovalo se, kolik využili nápověd. Za každou dostali penále 10 minut.
Balíčky se navíc podle jednotlivých tras týmů musely roznést po městě a umístit tak, aby je nikdo jiný než hráči nenašel. Vymýšlet příběh, úkoly a šifry je věc jedna, ale rozmístění? Jen si to zkuste vizualizovat, jak běhám po Praze a ukládám zcela nenápadně pytlíky s papírky tak, aby mě nikdo neviděl.
Ano, představujete si správně. U Národního muzea mě chytla policie, protože ji mé zevlování v okolí budovy přišlo podezřelé. Bílé balíčky, obcházení budovy, rozhlížení se roztěkaně kolem, jestli se někdo kouká. To chceš!
Obsah celé tašky jsem musel vysypat a nechat je se hromádkou prohrabat. Proběhla kontrola, zda v nich nemám bílý prášek. A jako naschvál, vše se opakovalo ještě tentýž den večer. To jsem šel balíčky umístit na Staroměstské náměstí. Večer, jasný, bude tam míň lidí. Několik cizinců si všimlo mé podezřelé činnosti a proběhla kontrola jinou hlídkou.
Historek z roznášení a ukrývání balíčků mám spoustu. Vtipné je, že takhle kontrolovala policie i hráče během hry. Větší adrenalin už jsem nemohl nabídnout.
V tomto velkém stylu proběhlo několik her pro známé a někdo z hráčů měl skvostný nápad, že by to chtěl jako teambuildingovou aktivitu pro své kolegy. Samozřejmě nejlépe s účastí policie, ale to nešlo vždy zajistit.
Byla to zlomová chvíle. Poprvé zaznělo, že za to chtějí hráči i zaplatit.
Cože?
Hned mi bylo jasné, že nešlo dělat hry takto amatérsky. Zkusit se to však muselo.
Hra se pro firmu připravila a já pak v horečkách lítal Prahou a roznášel balíčky ve 4 ráno, aby mě nikdo nezdržoval a nesledoval, co dělám. Teambuilding proběhl na druhý den. I když stále s horečkou, byl jsem firmou pozván na závěr dne do restaurace. Sedím tam a sleduji 20 lidí, jak se u piva stále ještě baví o hře. Hra se pro ně stala jediným tématem téměř pro celý večer. Na něco jsem kápnul, říkal jsem si tehdy.
S druhým teambuildingem už jsem věděl, že to takhle dál nejde. Začal jsem hledat investora, společníka, který by byl schopen nabídnout peníze na vývoj aplikace, která měla nahradit průvodce a organizátora hry.
Moc štěstí jsem tenkrát neměl. Na záměr se nalepovala spousta prapodivných lidí, kteří v tom viděli hlavně business. Mně šlo spíše o hraní, nápady, zábavu, o to, vidět partu lidí, jak si ještě hodiny po hře vypráví zážitky. Na nějakou dobu jsem pustil celou věc z hlavy.
Na jaře 2015 jsem se o vizi hraní v terénu s apkou zmínil svému kamarádovi. Byl vášnivým účastníkem předešlých her a slíbil, že se poptá, jestli by neměl někdo zájem do projektu investovat. Nakonec z něj vypadlo, že se mu projekt natolik líbí, že do něj půjde sám. Bylo to to nejlepší, co mě mohlo potkat. For real! Znali jsme se přes 12 let, procestovali jsme spolu Mexiko. Co nebavilo mě, bavilo jeho a opačně. Vzájemně jsme se doplňovali. Tak jsme si plácli. Tuhle naši rozdílnost dokážu dodnes ocenit.
S odkazem na tento deal se dějiny Hunter Games mohou dělit na dvě etapy, před Štěpánem a po Štěpánovi, přičemž ta první je lehce rozběhanější a v té druhé přichází parťák, rovnovážné ukotvení a nosnej pilíř projektu.
Po měsíci jsme začali hledat vhodné vývojáře, kteří by nám náš záměr dokázali proměnit ve skutečnost. Byl to boj. Minimální finance, žádné zkušenosti, obrovské riziko, žádný volný čas a učení se za pochodu. Přesto jsme to dali a za 9 měsíců měli aplikaci pro Android i iOS. V únoru 2016 jsme založili s. r. o. a v březnu 2016 jsme začali prodávat první hry.
Hned ten rok v létě následovalo další prozření: Současná mobilní aplikace stačit nebude. Na projekt se začalo nabalovat mnoho dalších partnerů a záměrů. Ještě v témže měsíci jsme se proto rozhodli najít dalšího investora, který by nám pomohl.
Vývoj nových her, prodej, distribuce, hledání investora, akvizice nových klientů… stále bylo práce nad hlavu. V říjnu 2016 se nám podařilo najít vhodné VCs. Náš projekt se investorům líbil a rozhodli se do nás investovat. Získané finance jsme vložili do dalšího vývoje aplikace a vlastně celé platformy. První výsledky zde již můžete vidět a ne, příběh tím nekončí.
Makáme dál. V tuto chvíli náš kreativní tým vytváří několik her současně. A je to nekonečný…, jak se říká, běh na dlouhou trať. V jednom momentu něco vyřešíš a v dalším se na tebe něco sesype. Ale o to nám jde. Tvoříme něco, čemu věříme a co nás baví, s lidmi, kteří jsou stejně tak nadšení, jako my. A co je víc?
